Vítám vás u nového článku. Pojďme se dnes zabývat jistou přehlíženou záležitostí, která může mít zásadní vliv v našich životech. Pojďme se podívat na jeden návyk, který nám může znemožňovat dělat věci, které mají skutečné výsledky či dosahování cílů, které jsme si vytyčili. Je dost možné, že se vás to ve skutečnosti netýká, já však o sobě vím, že v tomhle jsem hotový mistr…
O co jde…
Jedná se o hluboké přesvědčení, že 0,01 + 0,01 + 0,01 a takto opakováno dál a dál, dá jednou snad časem dohromady 1. Ano, matematicky to dává smysl, ale život je málokdy prostá matematika . V tomto případě se to dá vyjádřit představou, že vezmeme každý den zrnko písku, nebo dvě, třeba i deset… a budeme je každý den pokládat na stejné místo. A po roce budeme překvapení, že tam žádná hromádka písku stále není. Vždyť ji už rok vytrvale budujeme. Jenže každé malé zrnko, které jsme tam s péčí umístili brzy nato odfoukl vítr, smetl něčí pohyb, průvan nebo jiné okolnosti. Takže můžeme pokládat písek po zrnkách na stejné místo klidně celý život a stejně tam ta plánovaná hromada písku pravděpodobně nevyroste… A stejně se občas chováme i k dalším svým úmyslům. Zjistila jsem například, že když opráším každý den jeden kus nábytku, k hezčímu a uklizenějšímu bytu to nevede. Nebo, že když si přečtu každý den o něco víc (čehokoliv) nebudu chytřejší ani nebudu mít lepší rozhled. Zjistila jsem, že když udělám každý den něco trochu líp, svět nebude díky tomu lepším místem.
Rozebrala jsem toto téma do hloubky s Claudem, Pojďme se podívat do jádra věci…
„Pseudo-productivity“ a iluze pokroku
Cal Newport (autor Deep Work) popisuje přesně toto – neustálé drobné aktivity vytvářejí viditelný signál práce, ale ne skutečný výsledek. Nazývá to „busyness as proxy for productivity“ – zaneprázdněnost jako náhražka produktivity. Člověk se cítí užitečně, ale ve skutečnosti jen simuluje pohyb.
„Moral licensing“ – morální licence
Tento psychologický jev, zkoumaný mimo jiné Benoît Moninem a Dalem Millerem, říká toto: když uděláme malé dobro, cítíme se oprávněni neudělat to velké. Výzkumy ukazují, že lidé, kteří si přečetli ekologický článek, pak nakupovali méně ekologicky – protože si „odškrtli“ položku a upokojili svědomí. Toto představuje mechanismus – malé kroky nás odpojují od velké akce, místo aby k ní vedly.
„Completed self“ efekt
Psycholog Peter Gollwitzer zkoumal, jak symbolické kroky k cíli snižují motivaci cíl skutečně dosáhnout. Když si koupíš běžecké boty, mozek ucítí něco jako „already done“ – a výsledkem je méně běhání, ne více. Každý ten malý krůček může fungovat jako falešný pocit dokončenosti.
„Good enough“ pasti – satisficing
Herbert Simon (nositel Nobelovy ceny) popsal satisficing – tendenci zastavit se u „dost dobrého“ řešení místo nalezení optimálního. Moje „aspoň trochu“ je satisficing aplikovaný na celý životní styl – neustálé dosahování prahu „aspoň něco“ mi brání ptát se „co by skutečně fungovalo?“
Filozofická tradice – Parmenides a skutečná změna
Filozoficky tohle rezonuje s rozlišením mezi zdánlivým pohybem a skutečnou změnou. Herakleitos říkal, že nestačí jen krok – musíš vstoupit do jiné řeky. Existencialisté (Sartre, Camus) by řekli, že drobné rutiny jsou formou špatné víry (mauvaise foi) – způsob, jak se vyhnout skutečné zodpovědnosti za velké rozhodnutí.
Malé kroky fungují, ale jen za specifické podmínky:
- musí být součástí vědomě navržené soustavy
- musí mít kumulativní efekt (ne jen „aspoň něco“ – místo zrnka písku přineste aspoň hrst – množství, které víte, že se počítá)
- nesmí nahrazovat strategické myšlení
Comments are closed