Znáte to. Vždycky si dáváme záležet, aby v každém příběhu pro děti bylo nějaké ponaučení . Chceme, aby si z toho něco odnesly, je to tak? Aby to nebylo jen tak nazmar.“
Jen tak.
Ta dvě slova mě fascinují. Protože v tom „jen tak“ se skrývá něco, co dnešní doba pociťuje v čím dál větší míře – strach z bezúčelnosti. Všechno musí k něčemu být. Každá minuta musí přinést výsledek. I večerníček před spaním.
A pak jsem si vzpomněla na jedno moudro, které kdosi napsal, že dětem se nemají číst jen poučné příběhy. Mají dostat i příběhy čistě pro zábavu, napětí či příběh, bez skrytého účelu. (Nevím jistě, jestli to byl Fulghum ve své legendární knize Všechno, co potřebuji vědět, jsem se naučil v mateřské škole, nebo Hodgkinson v knize Líný rodič.)
A já si uvědomila, že ne všechny příběhy slouží stejnému účelu. A možná právě v tom rozdílu se skrývá klíč k něčemu mnohem hlubšímu než jen k výchově dětí.
První druh: Příběhy s explicitním ponaučením
Znáte je. Ezopovy bajky. Moderní obrázkové knížky o sdílení, laskavosti, zvládání emocí nebo o tom, jak chodit na nočník. Na konci jasná morálka: „A vidíte, děti, proto je důležité…“
Když je ponaučení příliš zjevné, příliš vnucované, dítě (i dospělý) cítí manipulaci. Podvědomě vnímá: „Aha, tohle mi někdo prodává. Chce, abych si myslel tohle.“
A paradoxně – začne se bránit.
Nejhorší je, když rodiče berou každý příběh jako příležitost k výchově. „A co ses z toho naučil?“ zní otázka po každé pohádce. Dítě se pak učí, že nic není prostě zážitek – všechno musí mít výstup. Všechno musí být produktivní. A to je něco na dnešní dobu plnou chronického stresu.
Právě tady vzniká zárodek úzkosti. Protože život, který musí být neustále užitečný, je unavující.
Tyto příběhy mohou mít své místo. Fungují, když dítě potřebuje konkrétní návod. Věřím ale, že děti to bravurně zvládnou bez knih, pokud vyrůstají ve správně nastaveném prostředí, kde správné návyky vídají všude kolem sebe. Je vlastně naivní myslet si, že děti můžeme oklamat. Pokud je něco vznešeného učíme v každé knize či pohádce a realita jim pak ukazuje, jak je běžné dělat něco úplně jiného. Být nefér k druhým, netrpělivý, líný nebo sobecký. Zdá se, že dítě se stejně nakonec učí z příkladu a ne z umělých vzorů. Tím pádem v případě zdravého prostředí a dobrých vzorů není třeba ještě děti „ládovat“ poučením a vzniká prostor pro hodnotněji strávený čas…
Druhý druh: Příběhy čistě pro zábavu
Potom existují příběhy, které prostě… jsou.
Absurdní humor. Cesty do fantazie. Dobrodružství, napětí a akce jen proto, že dobrodružství jsou zábavná. Žádná skrytá agenda, žádné moralizování. Prostě radost.
A víte, co je na nich nejdůležitější?
Učí nás, že radost sama o sobě je legitimní.
Že nemusíme pořád něco získávat, posouvat se, růst. Že smích bez „hlubšího smyslu“ je úplně v pořádku. Že můžeme prostě být – bez ambice, bez účelu.
To je vlastně taky ponaučení. Jen není prvoplánové. Sdílení takového příběhu třeba při společném čtení, návštěvě kina nebo dokonce při jeho společném vymýšlení pak prohlubuje vztah a dává pestrý obsah společně strávenému času a barví jej do pestrých vzpomínek.
Dítě, které dostává i tyto příběhy, se učí důvěřovat radosti. Učí se, že existence není projekt. Že ne všechno musí někam směřovat.
A dospělý, který si dovolí číst (nebo koukat) „jen pro zábavu“? Ten se odpojuje od té moderní manické potřeby být neustále produktivní. Trénuje schopnost odpočinku. Schopnost prostě žít.
Třetí druh: Inspirativní příběhy (a proč jsou nejnebezpečnější – v dobrém slova smyslu)
A pak jsou tu příběhy, které neříkají, co si máš myslet – ale probouzejí myšlení samo.
Alchymista. Pán much. Tisíc a jedna noc. Pán prstenů. Miyazakiho filmy.
Nejsou v nich jasná ponaučení. Nenabízejí hotové odpovědi. Místo toho otevírají prostor.
Každý čtenář si z nich odnese něco jiného. V jiném věku objeví jinou vrstvu. A právě proto fungují, protože respektují autonomii. Nediktují, jak myslet. Pozvou tě dovnitř a nechají tě objevovat.
Psychologicky je to fascinující: to, co si sám objevíš, si mnohem víc osvojíš než to, co ti někdo vnutil. Je to princip intrinsic motivation – vnitřní motivace. Když si něco najdeš, je to tvoje. Když ti to někdo vnucuje, bráníš se.
Inspirativní příběhy jsou nebezpečné, protože budí. Ne ve smyslu „teď víš, co si myslet“, ale „teď si uvědomuješ, že můžeš myslet jinak“.
A to je mnohem hlubší transformace než jakákoli morálka.
Co se děje, když dostáváme jen jeden druh příběhů?
Představte si dítě (nebo dospělého), který dostává jen poučné příběhy.
Naučí se, že svět je černobílý. Že na všechno je jasná odpověď. Že autorita ví lépe a že jeho úkolem je absorbovat správná ponaučení.
Ztratí zvědavost. Ztratí odvahu hledat vlastní odpovědi.
Teď představte si člověka, který žije jen pro zábavu, bez hlubšího zakotvení.
Může se cítit prázdně, protože radost bez smyslu je sice příjemná, ale časem může začít působit mělce. Člověk touží po něčem, co ho naplní, ne jen rozptýlí.
A člověk, který konzumuje jen inspirativní díla?
Může uvíznout v nekonečném hledání, filozofování, analyzování a fantazírování. Všechno je hluboké, všechno má význam. A pak zapomene, že život se taky smí prostě žít – lehce, hravě, bez přemýšlení a že je také třeba v životě pracovat na svém přínosu světu a v tom být produktivní.
Moderní seriály a skryté agendy
Možná jste si všimli, že i současná zábava často obsahuje „ponaučení“.
Není to nutně špatně. Každé umění vždycky něco odráží – hodnoty své doby, společnosti, tvůrce.
Ale problém nastává, když:
- Je to příliš zjevné a nesouvisí s příběhem organicky (jako když Netflix série náhle přeruší děj, aby ti vysvětlila, jak máš smýšlet o určitém tématu)
- Divák má pocit, že je „vychováván“ shora
- Komplexní témata jsou zredukovaná na jednoduchou morálku.
Pak se stává totéž, co u dětských knih s příliš explicitním ponaučením – vnímáš manipulaci. A vypneš. Vkrádá se pocit odporu k dílu jako obranný mechanismus…
Co s tím?
Pokud jste rodič, učitel, nebo prostě člověk, který chce žít autenticky,
nabídněte (sobě i dětem) pestrý mix.
Někdy pohádka s jasnou morálkou – proč ne. Jindy totální blbost jen pro smích nebo napětí. A pak příběhy, které otevírají otázky, aniž by diktovaly závěry.
Důvěřujte, že lidé (i děti) si najdou, co potřebují.
Nemusíte kontrolovat každé „výsledné ponaučení“. Nemusíte po každém filmu ptát „a co sis z toho vzal?“. Někdy je nejcennější jen tiše sedět vedle sebe a nechat zážitek doznívat.
A hlavně – naučte se nebát bezúčelnosti.
Protože největší lekce možná není v žádném příběhu. Ale v našem vnímání a pozorování světa takového, jaký je. Je známá věc, že moudrost má přicházet s věkem. S nadhledem. Stačí udělat tomuto procesu prostor.
A možná právě v tom „jen tak“ se skrývá ta nejhlubší inspirace.